Plavání

Při jednom z četných rozhovorů s mojí kamarádkou, momentálně čerstvou maminkou krásné holčičky, jsem zavzpomínala na dětská léta a různé plavecké kurzy.

Bratránek s manželkou chodí s jejich půlroční holčičkou na takové "předplavecké" kurzy. K nějaké paní, ta malou máchá ve vaně a u toho se pokouší o cosi jako zpěv. Dvacet minut za sto korun. Když jsme na to koukaly na videu s mámou, tak jen kroutila hlavou, z čeho všeho si dneska lidé dělají byznys. Ona totiž nás takhle máchala doma ve vaně sama a nepotřebovala k tomu žádnou "odbornou asistentku". Vím, že děti nemám, ale vzhledem k tomu, v kolika věcech jsem po mámě, myslím, že i ohledně tohohle budu realistická, jako ona.

Takže moje plavecké začátky se odehrávaly ve vaně.
Kolem třetího nebo čtvrtého roku jsem chodila s mámou do lázní na plavání pro děti. Mám z toho dvě vzpomínky. Jednu, kdy rodiče stáli v kruhu a přehazovali si děti navzájem. Nesnášela jsem to a brečela jsem u toho. Druhá vzpomínka je, že jsem stála na okraji bazénu a měla jsem skočit někomu do náručí. Původně asi mámě, ale jak se tam rodiče pomíchali, tak prostě někomu. V mém případě nějakému cizímu chlapovi. A já brečela, že nechci.

Pak někdy v šesti letech jsem chodila na plavecké kurzy pořádané naší paní doktorkou. Celou dobu jsme se plácali vedle bazénu a pilovali techniku. Až jsem z toho měla hodně bolavý kyčle. Mám pocit, že jsem si prosadila, že tam chodit prostě nebudu. A plavat jsem se naučila tak v deseti letech sama od sebe.

No a abych nezapomněla klasické plavecké kurzy se základní školou. Chodili jsme tam na prvním stupni, myslím si, že tak ve druhé třídě. Na pár prvních hodinách jsem chyběla. Když jsem tam přišla, říkala jsem, že neumím plavat. Ale zařadili mě k plavcům, že prý je neplavců hodně. Nutili mě plavat celý bazén na zádech (splývat). Já se samozřejmě tehdy neuměla udržet na vodě a ta "paní učitelka" do mě šťouchala nějakou tyčí a řvala, ať makám a plavu. Kvalitní výuka no. Taky jsem víckrát nešla

Tak jsem se vykecala a když to tak po sobě čtu, vidím přesně to, co dělám pořád. Když se mi něco trochu nelíbí, uteču. Pořád stejný vzorec, ať už se jedná o cokoli.. Snažím se s tím poslední dobou něco dělat, protože to není tak dlouho, co jsem si to uvědomila, ale je to zatraceně těžký. Nikdo mě nikdy do ničeho nenutil, takže jsem začala něco dělat, ale kdykoli mohla přestat. A já neměla důvod přestat, jen to, že mě to nebaví, že je mi to nepříjemný, že se mi prostě nechce...