Kocourkovakocicka | Nečekaný výlet

V sobotu jsem se vydala do Prahy. Neplánovaně. A bylo to hrozně fajn.

Jeden pán z Varů pořádá zájezdy do divadel po Praze. Zajistí lístky, odvoz z KV tam a zpět. Máma jela a domluvila se s tetou z Jihlavy, že ta půjde na divadlo taky. Jsou od sebe hrozně daleko, tak se sejdou aspoň na půli cesty. :) Když mi to v pátek říkala, tak jsem jí hned "vynadala", že mi měla říct.. Že bych se svezla do Prahy a jela za Janičkou do Říčan. Tak mi to moje šikovná maminka zařídila. Blbka jsem zas v pátek šla s Ájou na vínko. Respektive Beton, melounovou Amundsenku a Lemonda.. :D Ale naštěstí dobrý, nach Prag se odjíždělo až v půl jedenáctý. Cestu jsem skoro prospala, k Janičce jsem dorazila v pořádku. Čekala na mě na zastávce s kočárkem, šly jsme na oběd, mimochodem říčanský Pavilon - luxusní jídlo a pak procházka lesem k nim domů. Povozila jsem si kočárek a doma jsem pak malou hodinu chovala. A stejně nemám dost. Já prostě ty dětičky miluju. :) Nevěřili byste, jak moc se mi nechtělo odjíždět. A tenhle pocit mám pokaždý, když se vracím na místa, kde jsem strávila svoje studentská léta. Prostě mě to do tý Prahy hrozně táhne..

Večer mě Janička s Patrikem hodili autem do Prahy k divadlu. S tetou z Jihlavy jsem mluvila chvilku, taky musela jet, ale už plánuju, jak za ní pojedu. Ona je hrozně úžasnej člověk. Zažila si hodně trápení, ale pořád je veselá, taková dobrá duše, moc hodná ženská a hlavně 100% kamarádka. Nejen pro mámu, ale i pro mě a pro svojí dceru Jitku, která je mimochodem stejně skvělá, jako její mamina. :) Jet k nim, to je jako jet do lázní, prostě, jak se říká, balzám na duši. :)

Cestou domů si máma chtěla povídat, ale moc jsem neměla náladu.. Padala na mě depka, že zas odjíždím od někud, kde bych chtěla být. Hlavou mi běhalo, jak to u nás nemá s prací budoucnost, přemýšlela jsem o vztahu s Kájou - v pátek večer zas něco řešil..

A dneska? Sedím doma a pokouším se nebrečet, jak moc moc chci už pryč. On je hodnej, já mu ubližuju a neumím mu ani už pořádně vysvětlit, proč s ním nechci být. Popravdě jsem si myslela, že když se Kuba tak nějak přestane ozývat, tak mě to přejde a rozmyslím si to stěhování a rozchod.. Ale ono ne. Když si vzpomenu na to, jak jsme poslední rok žili, ježí se mi vlasy, chlupy, všechno a vím, že se to musí změnit a že tohle nechci.. A navíc se mi líbí, že jsem zase svobodná.....

Vím, že mě dost lidí za tohle odsuzuje, nechápe to.. Ale já věřím, že mi takhle bude líp.. Vím to..