Kocourkovakocicka | Čtvrt století

Je to tak, zní to hrozně. 25 je lepší. Nějak neprožívám krizi, že bych stárla, to ne. Spíš jsem měla ve dvaceti, po maturitě, v prváku na škole, určitý představy, kde zhruba můj život bude v tomhle věku. A ono se z toho nesplnilo nic. Jo, mam dodělanou školu. Ale co mám dál? Další neúspěšnej vztah, pár flirtů, nemám práci, bydlím zpátky u rodičů..

Hm, takže lehčí depka na narozeniny přece jen asi přijde..

Ve čtvrtek mi psal Honza. Je to kluk, co mě hrozně dlouho (asi 2 roky) uháněl na libimseti, pak nějak jsem po těch letech někde náhodou potkali a pak se párkrát sešli. Na poslední schůzce jsme se spolu vyspali a od tý doby spolu nějak extra nemluvili. Nebo teda mluvili, ale spíš tak jako dřív, jako by se nic nestalo. Poslední dobou si zase píšem, ve čtvrtek večer, když přijel z práce, tak jsme jeli na kafe. A já mám pocit, že se zase dostávám trochu do fáze, kdy si s ním chci psát a vídat se a jen čekám, kdy se zase přestane ozývat, jako každej jinej. Třeba ne, ale mě přijde, že Kája byl jedinej kluk, co se choval normálně v tý komunikaci. Tyhle hry na to, kdo se ozve-neozve, to mě už prostě nebaví.. To nemůžem prostě jednat narovinu?

V pátek jsem byla u mámy v práci. Psala jsem k svátku Martinovi, tomu bývalýmu, co tam u ní teď dělá. Já to brala jako slušnost, on to vzal nějak vážněji a začal psát a psát a psát. Smsky, abych s ním dala někde večer panáka ve městě, protože přeci on má narozeniny v pondělí, tak máme co slavit a jeho oslovení typu - Drahoušku, Leničko moje nedávná.... A tak. No dali jsme jedno rychlý kafe než jsem jela ke kamarádce, tak jsem aspoň zkontatovala, že mě už fakt na něm nic nepřitahuje. Dřív jsem z něj byla hodně vyplesklá, chodili jsme spolu před 3 rokama, to mě bylo 22, jemu 35.. Starší chlap, pěkně se oblíká, holky se za nim otáčí.. No dělalo mi dobře, že si vybral zrovna mě. Když mě nechal, po nějaký době jsem mu žrala ty jeho šílený kecy, chodila za ním, trochu si užít a namlouvala jsem si, že už ho nemám ráda a stačí mi s ním jen spát. Trvalo mi dlouho, než mě to přešlo. A teď nic. Nic necítím. Celou půl hodinu, co jsme si povídali jsem si jen říkala, proč já s ním někam chodila, když bych radši byla jinde, s někým jiným a ne čelila jeho narážkám a snahám... Na druhou stranu mi DOST lichotí, že i po těch 3 letech mě furt chce. Byť jen do postele, ale dělá mi to dobře. :)

No a Kubu jsem vzdala, páč se nehodlám vnucovat, ztrapňovat.. Co k tomu - mrzí mě to a asi jsem byla trochu zakoukaná. Ale nemůže být všechno dokonalý a jednou mě ta naivita přejít musí... Jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat :)