.. pomalu, fakt pomalu, ale melou. Včera večer jsem se o tom přesvědčila na vlastní.. Asi oči. Totiž, četla jsem to.

Před rokem jsem poznala někoho, kdo mě hrozně zaujal. Psali mi, jezdil za mnou, prostě mě normálně oblbnul. A když mě dostal, tak se neozval. Nějakou dobu. Byla jsem trochu smutná, ale zvládla jsem to, prostě jsem si řekla další blb, kterému šlo jen o jedno. Teď už se nějakou dobu bavíme normálně, jsme kamarádi, rozebíráme svoje vztahy, flirtujeme, bavíme se o práci, o všem. Kamarádka mi nadává, že on ze mě udělal blbku a já se s ním bavím.. Ale nevím, prostě jsme si k tomu svoje řekli a to, že jsme spolu něco měli a nedopadlo to, není přeci důvod dělat, že ho neznám.

Nicméně abych se dostala k těm božím mlýnům.
Psali jsme si včera o jeho slečně. Slečně, která s ním pěkně zametá. A on je v háji.. Udělal by pro ni vše a ona mu na to kašle. A on prostě i když ví, že by neměl, tak stejně vždycky "přileze". A on se trápí. Na jednu stranu je mi ho fakt moc líto, vím, jak to bolí, ale na druhou.. Každému se prostě všechno vrátí..

 Stalo se to 18. května. Byla jsem v práci v pátek, na obědě. Volala jsem mámě, jak to bude s dědovo narozeninami a byla divná. Postupně z ní vylezlo, že jede domů, že nás asi vykradli. Nevěděla jsem, co dělat, hlavně žádné zmatky. Došla jsem zpět do práce a čekala na telefon. Za chvíli máma volá, že nás opravdu vykradli a čekají na policii. Byla ještě polední pauza, ale kolegyně mi řekla,

 Nikomu nevěř a dej vždy na to, co cítíš.. A když už mluvíš, neříkej všechno.. Naučím se někdy, že ne ke každému může být člověk otevřený??

Četla jsem článek o tom, jak ženy přemýšlí, jak sní o různých scénářích svého života. A hodně se mi líbil a za sebe musím říct, že u mě to platí. 

 Když si tak sedím v práci a přemýšlím, už mi hlavou běhá "příběh", jak se tu objeví někdo. Nějaký muž, který je zrovna v mém životě podstatný. Jak mi řekne, jak mě miluje, vezme mě na oběd. Nebo si představuji to, co

Zdravím všechny kamarády zde :)

 Kamarádi, omlouvám se vám, ale posledních pár dní nějak není síla nic psát, číst a komentovat. Ale nebojte.. Doženu všechno, až se srovnám.. Depka je prostě svině.. 

 Byla jsem na dvou pohovorech. Za poslední měsíc. Víc se nepoštěstilo. Předtím jsem to moc nerozebírala, tak teď se do toho trochu dám.

První pohovor byl v jednom hotelu. Sháněli asistentku IT oddělení - místo přesně pro mě! Pohovor byl naprosto v pohodě, zasmáli jsme se, řekla bych, že jsem poprvé zvládla

 "Při týhle písničce myslím na tebe... Začala se mi líbit od té doby co jsem s tebou seděl v autě a uvědomil jsem si jak jsem rád že jsi tam se mnou... Mám tě rád."

 Za poslední dva měsíce se mi ozvali jen DVA lidé z těch asi 70, které jsem oslovila na základě jejich inzerátu.. Dva pohovory, ani na jedno místo mě nevzali.. Nějak jsem z toho zase nešťastná.. Věřila jsem si a oboje to byly místa, na který bych se hodila a uměla všechno :(((

Začínám si zas připadat dost depresivně, neužitečně, zbytečně, hloupě... Nevím, co mám dělat dál? :(((

V úterý večer jsem byla hrozně naštvaná. Teda ono nebylo proč, ale já vždycky, když se mi trochu bortí moje plány, mám pocit, že se mu hroutí celej svět, že tohle nejde a že je nemožný, aby něco nešlo a že se asi zblázním. A přitom o nic nejde.